Ústavní soud ČR k prohlášení viny v trestním řízení:
Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2138/23 konstatoval, že před přijetím prohlášení viny by soudem provedené poučení mělo obsahovat nejen informaci o tom, jaké trestní sazby trestní zákon stanoví za příslušný trestný čin, ...
... ale i informaci, že soud může obviněnému uložit trest v rozsahu této konkrétní sazby, že prohlášení viny ze strany obviněného nelze odvolat a že skutečnosti v prohlášení viny uvedené nelze napadnout opravným prostředkem. Soud musí tedy obžalovaného náležitě poučit a ověřit jeho informovanost, jakož i jeho svobodnou vůli. Předseda senátu (samosoudce) před rozhodnutím o přijetí prohlášení viny také musí zjistit stanovisko státního zástupce, poškozených a zúčastněných osob (pokud jsou tedy přítomni v hlavním líčení). Teprve poté může soud rozhodnout, zda prohlášení viny přijímá nebo nikoliv.
Ústavní soud ČR se podrobně zabýval ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2138/23 ústavními mezemi pro využití institutu prohlášení viny v trestním řízení a zkoumal, zda trestní soud respektoval ústavní záruky spravedlivého procesu vztahující se k trestnímu řízení. Posuzoval také, jaké poučení o následcích prohlášení viny musí obviněný obdržet, aby i na základě tohoto mohl rozhodnout o vině.
Možnost prohlásit vinu byla do českého právního řádu vložena v roce 2020. Relativně tedy před krátkou dobou. Institut prohlášení viny posiluje roli stran tak, že se na počátku hlavního líčení v trestním řízení vytyčí otázky, které zůstávají mezi žalobcem a obžalovaným sporné a na jejichž řešení se tak trestní soud musí zaměřit. Tedy institut prohlášení viny má výrazně usnadnit a urychlit průběh hlavního líčení. Pokud obviněný prohlásí, že spáchal skutky uvedené v obžalobě (že je vinen) a že souhlasí s jejich právní kvalifikací, může trestní soud takové prohlášení obviněného přijmout – není to však jeho povinností. Výklad souladný s Ústavou ČR však požaduje, aby o určitosti prohlášení viny nebyly jakékoliv pochyby a aby prohlášení viny bylo v soudním spisu zachyceno řádně. Soudem přijaté prohlášení viny obviněného by mělo být zohledněno při výměře trestu. Prohlášení je zásadně neodvolatelné a skutečnosti v něm uvedené tedy nemůže obviněný napadnout odvoláním či jakýmkoliv jiným opravným prostředkem.
Využitelnost institutu prohlášení viny má své pevné limity. Není tedy možné pominout zásadu materiální pravdy nebo pravidla in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obžalovaného). Trestní soud také musí před přijetím prohlášení viny osobu obžalovanou poučit o následcích prohlášení viny a ověřit, co je skutečně projevem vůle obžalovaného, a zda obžalovaný chápe, k jakým důsledkům může jeho prohlášení vést. Poučení před přijetím prohlášení viny by mělo být podle Ústavního soudu ČR důkladnější, než je tomu u dohody o vině a trestu, v níž je minimálně část týkající se trestu přímo uvedena v textu samotné přijaté dohody.
Poučení trestním soudem před přijetím prohlášení viny by tak nemělo obsahovat pouze informaci o tom, jaké trestní sazby trestní zákon stanoví za daný trestný čin, ale i informaci, že soud může obviněnému uložit trest v rozsahu této konkrétní sazby, že prohlášení viny ze strany obviněného nelze odvolat a skutečnosti v prohlášení viny uvedené nelze napadat opravným prostředkem. Soud musí tedy obžalovaného řádně poučit a ověřit jeho informovanost, jakož i jeho svobodnou vůli. Předseda senátu trestního soudu (samosoudce) před rozhodnutím o přijetí prohlášení viny také musí zjistit stanovisko státního zástupce, poškozených a zúčastněných osob (pokud jsou tedy přítomni v hlavním líčení). Teprve poté může soud rozhodnout, zda prohlášení viny přijímá či nikoliv.