Ústavní soud neshledal pochybení správních soudů v řízení o odebrání licence na výrobu elektřiny v FVE Kojetín

Stížnost směřovala proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, neboť v těchto rozhodnutích neshledal porušení základních práv stěžovatelky.

Správní žalobou podle § 66 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, se nejvyšší státní zástupce domáhal zrušení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (ERÚ) ze dne 13.12.2010, kterým byla stěžovatelce udělena licence na výrobu elektřiny se vznikem oprávnění a termínem zahájení licencované činnosti ke dni právní moci rozhodnutí (dne 22.12.2010) na dobu 25 let. Rozsah podnikání na základě této licence byl vymezen celkovým instalovaným výkonem 3,99 MW v provozovně elektrárny "FVE Kojetín" v katastrálním území Kojetín. Podle nejvyššího státního zástupce nebylo jasné, jak Energetický regulační úřad dospěl k celkovému instalovanému výkonu 3,99 MW a upozornil také na nesrovnalosti ve vymezení provozovny. Krajský soud v Brně, který ve věci rozhodoval opakovaně, ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil správní rozhodnutí ERÚ o udělení licence stěžovatelce. Z provedeného dokazování totiž mj. vyplynulo, že v době provedení revize nebyla elektrárna plně dokončena a stěžovatelka tak nemohla být v dobré víře v zákonnost a správnost udělené licence. Nejvyšší správní soud následně ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že byla v dobré víře o tom, že splnila všechny podmínky pro udělení licence a nesouhlasí s tím, aby jí nyní po devíti letech byla z "iniciativy" nejvyššího státního zástupce licence následně odebrána. Dále uvádí, že případná pochybení ERÚ v řízení o vydání licence jí nemohou jít k tíži. Stěžovatelka rovněž uvedla, že jí a několika osobám (včetně revizního technika) bylo sděleno obvinění ze spáchání trestného činu, kde předmětný skutek souvisí s okolnostmi vydání energetické licence FVE Kojetín. Ústavní osud by měl podle ní přihlédnout k nově uvedeným skutečnostem, neboť ze svědeckých výpovědí opatřených v současném stadiu trestního řízení mají v několika zásadních ohledech vyplývat pro stěžovatelku příznivější skutečnosti.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Obecné soudy totiž řádně a přesvědčivě vypořádaly všechny stěžovatelkou uplatněné námitky, provedly odpovídající skutková zjištění, učiněné právní závěry se jeví jako logické a protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, kterému by příslušelo přehodnocovat závěry provedeného dokazování, neshledal důvod, pro který by mohl a měl napadená rozhodnutí jakkoliv zpochybňovat.

Ústavní soud je zásadně vázán petitem ústavní stížnosti, nikoliv jejím odůvodněním. Současně však platí, že požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné. To konkrétně znamená, že materiálně nepřípustná je zásadně taková námitka obsažená v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by umožnil soudu ji obsahově posoudit, přičemž z okolností věci je patrno, že tomuto uplatnění nic nebránilo. Má-li totiž Ústavní soud hodnotit ústavnost napadeného rozhodnutí obecného soudu, je referenční rámec tohoto přezkumu vytyčen primárně samotným stěžovatelem, na kterém spočívá břemeno tvrzení. Zásada subsidiarity řízení o ústavní stížnosti totiž nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek obecným soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší.

Jinými slovy vyjádřeno, jen velmi obtížně si lze představit situaci, kdy by Ústavní soud shledal protiústavním rozhodnutí soudu z důvodu, který stěžovatel v předchozím řízení vůbec neuplatnil (ačkoliv tak mohl učinit). Obecný soud se totiž nemůže dopustit pochybení (dokonce protiústavního), nedostane-li procesní prostor pro vypořádání určitých námitek z důvodu pasivity stěžovatele. Takto by nastala absurdní situace, kdy by Ústavní soud přezkoumával napadené rozhodnutí obecného soudu, ačkoliv tento obecný soud neměl žádný důvod, pro který by se měl zabývat určitou argumentací, která mu nebyla zřejmá, jelikož ji stěžovatel nepoužil a "vyčkal" s ní teprve na řízení před Ústavním soudem.

Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se skutkovými a právními závěry obou správních soudů, přičemž tyto závěry však jsou velmi pečlivě a přesvědčivě vyloženy a Ústavní soud neshledává žádný rozumný důvod, pro který by je měl z hlediska orgánu ochrany ústavnosti jakkoliv zpochybňovat.

K výroku a odůvodnění uplatnil odlišné stanovisko soudce Radovan Suchánek.

Zdroj: Ústavní soud ČR